Jméno: Sofi z Plumlova

Narodila jsem se: 14.12.2006, v Plumlově

Měřím: 38 cm

Vážím: asi 11 kg

Zkoušky: ZZO, BH, ZOP, OB-Z

Sourozenci: Brácha Charlie, ségra Betty

×

Jak to teda vlastně se Sofinkou bylo?

Psa jsem chtěla od malička, snad jako každé dítě. Ale protože jsme bydleli v bytě, byli rodiče (jak už to bývá) proti. Ale kvůli rodinné situaci začal být byt dost stísněný, a tak jsme se přestěhovali do domku, samozřejmě se zahradou, a to dost velkou. Když byla zahrada oplocená, vytáhla jsem po dlouhé době knihu z mých nejoblíbenějších, Atlas psů, nalistovala stránku se zlatým retrívrem a představovala jsem si nádherného zlatého psa, který přiběhne na každé přivolání, bez dovolení se ode mne nevzdálí na krok, bude rozumět všemu, co mu řeknu, skvělý rodinný pes, lehce cvičitelný - abych si ho mohla vycvičit zcela sama... No ale jak už to bývá, člověk plánuje a plánuje, a stejně je všechno jinak...

Tou dobou jedna ze dvou fenek border kolie mé kamarádky dostala zánět, ze kterého se po návštěvě veterináře stala pravá březost a 14.12.2006 se narodila tři štěňátka, neurčitého plemene. Moc jsem se o to nestarala, plemeno jsem téměř neznala, kromě Barušky a Agisky. Navíc - můj vysněný pes byl zlatý retrívr. Samozřejmě jsem byla pozvaná na mazlení. Musím se přiznat, že se mi moc nechtělo, protože jsem tušila, že z toho bude víc, než jen podívání se a pohlazení prťat. Protože při pohledu na štěňátka je člověk bez sebe a při pohlazení se mu podlamují kolena. Byla doba před Vánocemi, a tak když se Klára nenápadně zeptala jestli fenka nebo pes a po mé, jen tak plácnuté odpovědi  "Fenka" se zeptala dál černá nebo černobílá, opět jsem plácla, co mě první napadlo "Černobílá", byla jsem na sebe docela naštvaná, protože jak jsem znala Kláru, i přes mé "Kláry, já nechni k Vánocům žádny štěně" si to stejně udělá po svém. A tím pádem jsem se už podvědomě loučila se svým vysněným zlatým elegánem, ale nechtělo se mi to tak úplně přiznat...

Přišli Vánoce, návštěva u Jelínků. "Baru, zavři oči a natáhni ruce." Začala jsem se obávat, co na mě Klára vymyslela, ale nezklamala: V ruce jsem najednou držela něco, co by mohlo připomínat štěňátko (mamce dokonce morče), černobílé, slepé a s mašlí kolem krku... A tak jsme až podezřele často sedávali společně u stolu a rozhodovali se, jestli si "morče" vezmem nebo ne. Mamka chtěla chtěla postelového yorkšíra, Pavel vlčáka na zahradu  a já většího psa, který by se mnou spával v posteli a hlavně - retrívra. Ale když už jsme tak seděli a snažili se rozhodnout, vždycky to skončilo u otázky jména. A když už se baví o jméně psa, nemá smysl diskutovat o tom, jestli jo nebo ne... 

 

A tak jsme se často chodili dívat a hladit pomalu chlupatějící mimča a zanedlouho si z Plumlova přivezli ne černobílé morče, ale už medvídka. Naše třída měla jet na lyžák a hned další týden byly jarní prázdniny, takže já zůstala doma s mým medvídkem. Docela jsem se bála první noci, ale Sofinka se stočila do krabice vedle postele a spokojeně spinkala až do rána. 

Prošli jsme si loužičkami počínaje, přes první zkušenosti s výcvikem, nepříjemné období ignorace ze strany Sofinky (Kdy mě mnohokrát přivedla za hranice zoufalosti a kdy jsem si uvědomila, že jestli chci "vysněného" psa, musím pro to něco udělat), samozřejmě plno krásných zážitků, jako třeba objevení nejlepšího vynálezu lidstva - balonku. Jediné, o co mě Sofi připravila, bylo kousání předmětů (nikdy nám doma nic nerozkousala). A jsem si jistá, že nás ještě plno nádherných zážitků čeká...

Začaly jsme spolu chodit na cvičák a cvičit agility. Poznala jsem díky Sofi plno skvělých lidí, objevila jsem něco nového, nikdy mě nic nebavilo tak jako kynologie, agility a jiné psí sporty. Nejlíp se cítím na cvičáku, v přítomnosti stejně praštěných lidí, ale hlavně v blízkosti jedné miniborderky...